Filmy

Hudba je pro film Barevná skříňka Lena Lyeho klíčová – nejen proto, že celý film podkresluje jazzová kubánská melodie, ale i kvůli tomu, že všechny vizuální prvky snímku vycházejí z konceptu hudební kompozice: Obrazy se stávají notami, sekvence melodiemi, barvy náladami, pohyb grafických prvků změnou výšky tónu… Film se stává vizuální hudbou. Vše, co vidíme, Lye ručně namaloval přímo na políčka filmového pásu, aby se ujistil, že obrazy tvoří s hudbou dialog. A i když se na první pohled může zdát, že jde o ryze experimentální snímek, původním impulsem ke vzniku byla ve skutečnosti objednávka reklamy od britské pošty na její nízké ceny.

Z kousku jídla v ptačím zobáku se stává člověk putující krajinou čtyř významných obrazů z dějin čínského umění. Jako tvor, který byl stvořen z barev a tvarů, na sebe následně začíná brát další rozličné podoby – z člověka se mění v ptáka i strom. Putování má totiž jiný význam, pokud o něm přemýšlíme v kontextu animace: Nejde ani tak o přesun z jednoho místa na druhé, ale spíše o proměnu věcí z jedné na druhou.

Můžeme si vše, co slyšíme, zapsat na papír? A můžeme slyšet vše, co je písemně zaznamenáno? Telefonní záznamník se zapíná a přehrává nahrané zprávy. Neslyšíme však, jak si členové rodiny povídají o nedělním obědě nebo stížnosti rozrušeného souseda – místo toho se začínají ozývat zvuky dvanácti různých druhů ptáků. A k tomu vidíme ruku, která se snaží nalézt znaky, symboly či písmena, která by obsahovala to, co bylo právě proneseno. Jak postupujeme dál, symboly začínají tančit a žít si vlastním životem. Tančí po obrazovce a stávají se jazykem mnohem více věcí než jen ptačího zpěvu.

Při snaze opravit koňský povoz se chlapec chopí kola a rozkutálí ho z kopce směrem k městu. Kolo se točí a točí a páchá při tom jednu škodu za druhou, dokud za ním všichni neběží, aby chaos zastavili. Podivuhodné kolo je slapstickový film oslavující předmět vymknutý kontrole a jím způsobený zmatek v nekonečných variacích.

Na jeviště vstupuje žena a začíná tančit. Držením okrajů svých šatů v různých polohách vytváří všemožné pohyblivé tvary. A tyto šaty při tom průběžně mění svou barvu! Film zachycuje Loïe Fullerovou, ženu, která vymyslela jevištní tanec, při němž se barva oděvu mění díky rozdílným úhlům, ve kterých světlo dopadá na látku. Aby bratři Lumièrové tento efekt reprodukovali, natočili tanec černobíle a později nechali film ručně kolorovat okénko po okénku.

Skupina mužů používá krumpáče a další nástroje k demolici zdi. Ta se po chvíli zřítí. Vypadá to, že si dělníci konečně mohou oddechnout, zeď se ale zázračně znovu sama od sebe postaví, a závěrem filmu tak stojí přesně, jak stála na začátku. Tento lumírovský film je klasickým dílem počátku kinematografie. Skládá se z jednoho záběru, který vyobrazuje svět plný pohybu. Zároveň se ale od většiny ostatních filmů Lumiérů liší tím, že manipuluje s časem a ukazuje událost chronologicky i pozpátku. Roku 1896 se tohoto efektu dosahoval tak, že se klička kinematografu pohybovala dopředu, dokud nebylo dosaženo konce filmu, a pak se pohybovala zpět dozadu, přičemž se stále promítalo na plátno.

Vidíme věci samotné, nebo jen jejich stíny? Tato Platónova slavná otázka by mohla být základem filmu Femke Schaapové, který nám ukazuje, jak jsou věci - hračky, hudební nástroje, brusle - naskládány jedna přes druhou. Někdy vidíme nejprve stín, jindy samotnou věc. Na začátku sledujeme hromádku a závěrem nám dochází, že jde jen o špičku ledovce. Film o filmu samotném: o jeho schopnosti ukázat nám svět ve třech rozměrech na rovné ploše, která odráží stíny, a o jeho schopnosti učinit z detailu celek a naopak. (Film byl součástí projektu Grote Kunst voor Kleine Mensen.)

Animovaný film, který natočila režisérka Ute Aurandová ve spolupráci se svou sestrou, malířkou Detel Aurandovou. Natáčelo se v ateliéru i venku - v lese a na polích. Různé prvky byly všemožně aranžovány a přemisťovány, přičemž proces byl zaznamenáván okénko po okénku 16 mm kamerou. Papír, dřevo, plast či látka se tak stávají nekonečně pohyblivými a tvarově proměnlivými věcmi, které zároveň proměňují i svět kolem sebe.

Záběr na nástupiště vlakového nádraží v La Ciotat ve Francii. Po pravé straně záběru čekají lidé, zatímco vlevo vidíme koleje, které vedou směrem od nás do dálek okolní krajiny. Odtud se následně objevuje vlak, který se pomalu blíží k nástupišti, až nakonec zastavuje. Lidé vystupují ven, zatímco před dveřmi čekají jiní, chystající se nastoupit. Film má v historii kinematografie legendární status díky mýtu, který popisuje jeho první veřejné promítání: Diváci si prý - neznalí pohyblivých obrazů v kině - spletli natočený vlak se skutečným a ze strachu utekli z kina.

Zahradník zalévá rostliny, ale voda náhle přestane téct. Když se zadívá do hadice, aby zjistil, co může být příčinou, voda ho náhle zasáhne přímo do obličeje. Zahradník se vzpamatuje z šoku a zjistí, že za všechno může chlapec, který na hadici šlápl. Začne ho pronásledovat a udělí mu výprask. Pak se vrátí zpět ke své práci. Film patřil mezi prvních deset veřejně promítaných filmů bratří Lumiérů a často se uvádí, že jde o první dílo, které využívá dějový oblouk.

Krása momentu blízkosti s kočkou. Ta její srst, její vrnění, její vousky! Kočky jsou ale svéhlavá stvoření. Možná, že když je budete chtít nalákat na nějaké jídlo, budete muset strpět i jejich zadek před obličejem! Jeden z prvních filmů historie kinematografie, natočený bratry Lumièrovými, kteří před kameru přenesli střípek ze soukromého života.

Hluboko pod mořskou hladinou se nachází zcela jiný svět. Tento prostor obývají nejrůznější mořští živočichové. S lehkostí se pohybují všemi směry, někdy jen tak pro zábavu, někdy aby se někam dostali a někdy... aby ulovili a sežrali jiného tvora. Všechno se sice odehrává pod vodou, stejně tak dobře bychom ale mohli být i ve vesmíru a tvorové, které sledujeme, by mohli být tamními přízraky.

Šest sester předvádí řadu dechberoucích akrobatických kousků na jevišti, které připomíná komnatu paláce se zahradou v pozadí. Film byl původně natočen černobíle, ale následně byl ručně kolorován. Proto našich šest sester vidíme střídavě ve žlutém, zeleném a růžovém oblečení – to může totiž ze vteřiny na vteřinu změnit díky této technice barvu. Film je typickým příkladem zájmu rané kinematografie o představení původně určená pro jeviště, která jsou díky množství pohybu vzrušující podívanou.

Pokud jste něčím posedlí, začnete to vidět všude. To je případ i malého chlapce v tomto animovaném filmu, který miluje filmaře a mořského badatele Jacquese Cousteaua. A protože v nedalekém kině žádný jeho film nehrají a zima v jeho rodném městě nemá s Cousteauovým světem nic společného, vydává se za ním na cestu. Určitě to musí být někdo, kdo žije společně s velkou chobotnicí, kterou chlapec viděl na filmovém plakátu…

Různí lidé mají různé matky. A i když jsou všechny svým způsobem skvělé, mít matku, která je letadlem, je v podstatě nepřekonatelné. Na cestách s ní se můžete pozdravit s každým mrakodrapem, doručit poštu na Eiffelovu věž v Paříži nebo dát okolo hory šálu proti chladu. Je těžké překonat matku, která je letadlem. Ale počkejte, až vám řeknu, co je můj otec...!

Co kdyby byl psí ocas víc než jen část těla, se kterou se dá vrtět? Co kdyby se ocas stal nejlepším přítelem, někým, s kým se lze podělit o kost, s kým se může hrát stolní tenis, s kým se může strávit celý den a celou noc? To by mohl být opravdu, konečně šťastný konec. A animace to umožňuje! Ale každý happy end má i své temné stránky, a pokud se váš ocásek stane samostatnou postavou, je tu šance, že bude chtít také pronásledovat svou vlastní kočku!

Jeden den v městské hromadné dopravě ze života... knoflíků! Jezdí do práce, používají výtahy, stojí na nástupištích, vstupují do vlaků - stejně jako lidé. Každý den, od rána do večera, rok co rok. Ale ve vší té monotónnosti lze objevit i drobné detaily, které činí život výjimečným: romantické setkání dvou knoflíků, rozpad starého knoflíku, knoflíky s jejich dětmi a - v neposlední řadě - mnoho vzorců, které dělají z každého knoflíku individuální knoflíkovou bytost.

Mladá dívka si hraje na zahradě před rodinným domem. Chce si utrhnout jablko ze stromu, a tak bere svého létajícího draka, který jí umožní vzlétnout k větvím a ovoce si natrhat. Právě když se chystá slétnout zpět na zem, objeví se UFO. Vystoupí z něj dva mimozemšťané. Jeden sice ze strachu odletí, druhý se ale s dívkou seznámí a pomalu jí začne důvěřovat. Když ji pak rodiče zavolají k večeři, mimozemšťan si vzpomene na svou matku, která na něj čeká na vzdálené planetě. S pomocí dívčina draka se pak mimozemšťanovi podaří vrátit se domů. Po netradičním kamarádství zůstávají jen stopy v podobě ohryzků jablek.

Předměty, lidé, prostory i pohyby jsou propojeny: šplouchání mořské vody připomíná pohyb stěrače, běh překážkáře zase let ptáků. Retušování sleduje toto převádění jedné věci na druhou ve zdánlivě nekonečném toku obrazů, které se navzájem vymazávají a znovu vytvářejí, aby propojily různé události a scénáře. Nevidíme výjevy, které by nám vyprávěly příběh, ale proces, jak obrazy vznikají, utvářejí tvary a pak se opět rozplynou.

Dívka jde se svou kočkou na procházku. Když přejdou přes zamrzlé jezero, potkají muže, který rybaří na ledu. Když vytáhne rybu, dívka se po ní natahuje a chce ji hodit zpět do vody. Tomu ale rybář zabrání. Scéna pak dívku pronásleduje do jejích snů, kde se rybu opět snaží před špinavým vousáčem zachránit.

Jedna velká a asi tři tucty malých kuliček v bílé, jasně osvětlené místnosti se stěnami z dlaždic. Kuličky se převalují zleva doprava, zepředu dozadu, najednou začínají skákat, ke stěně vpravo, ke stropu a zase dolů. Jsou kuličky skutečně jen neživé předměty, nebo jakési oči, které se mohou pohybovat nehledě na pravidla gravitace? Díváme se nahoru, nebo dolů, jsme vůbec uvnitř místnosti? A pokud ano, kde se místnost nachází? (Film byl součástí projektu Grote Kunst voor Kleine Mensen.)

Jak by asi vypadala bigbandová jazzová hudba? Jak by se to, co slyšíme - swing, rytmus, vzestupy a pády - převedlo do obrazů? Film Alberta Pierra to ukazuje, aniž by použil kameru. Obrazy jou namalovány a vyškrabány přímo na filmový pás, čímž vznikla forma vizuální hudby, pohybující se mezi abstraktními tvary a figurativními obrazy. Příkladem je panáček hrající na klavír, smyčcový kontrabas nebo na trubku.

Chlapec malující křídou po zdi městského domu nás zavede na přilehlé náměstíčko, kde se za slunečného dne odehrává veřejný život: děti, ženy, muži, mladí i staří – všichni si hrají, honí se, tančí spolu, mluví nebo křičí, jsou stále v pohybu. Kamera zachycuje tyto okamžiky kolektivního života v úchvatně plynulém pohybu a dává nám pocítit, že bychom sami mohli být každým z nich nebo i všemi najednou – být všemu nablízku a zároveň podivně odtažití, létat si nad nimi i zpovzdálí sledovat, jak se odehrává každodenní život.

Den ze života jedné vesnice v Barbagii na Sardinii. Zatímco muži se starají o ovce nebo se potloukají okolím, ženy zůstávají ve vesnici a věnují se svým každodenním povinnostem: starají se o děti, zastřihávají stromy, perou, připravují těsto, pečou chléb a na konci dne servírují večeři svým mužům, vracejícím se domů. Vittorio de Seta se dívá na způsob, jakým tito lidé žijí, aniž by cítil potřebu vnášet do dění jakékoliv drama. Vše si jde svou cestou, den za dnem ubíhá, jeden úkol vede k dalšímu a kamera se nám zvědavě, ale opatrně snaží tento život přiblížit.

Experimentální animovaný film, který nevypráví příběh v klasickém slova smyslu, ale spíše sleduje a utváří pohyb inkoustu na bílém pozadí, který jako by přebíral dramatický oblouk hudby na pozadí. Tato souhra nás podněcuje k tomu, abychom viděli věci, události a možná i drama v tom, co je v podstatě jen proměňujícím se černým tvarem na bílé ploše. Film se neodehrává jen na plátně před námi, ale i v naší hlavě.

Vysoko nad střechami Ammánu, hlavního města Jordánska, sleduje kamera létající objekty. Lidé ze střech svých domů vypouštějí do vzduchu draky. Malá hejna ptáků krouží po obloze. V druhé polovině filmu si kamera najde skupinu malých dětí, které si hrají v troskách zbořené budovy. Místo draků mají jen prázdné igelitové tašky, které se snaží dostat do vzduchu. Kamera se přibližuje a začíná s dětmi komunikovat.

Člověk se může jet do Paříže podívat na Eiffelovu věž, Louvre nebo Vítězný oblouk. Toto město lze ale zažít i jinak – když se podíváte na graffiti na chodníku, plakáty na zdech či všechny ty drobnosti, které lidé odhodili na zem. Nikki Schuster tak činí a oživuje toto město skrze malé bytostmi, zvířata, příšerky z plechovek od coly, kusy drátů či hudební kazety. Všemi těmito věcmi, které se povalují na ulici, a většina lidí je přehlíží.